Kytky, které pomáhají lidem s epilepsií začlenit se do pracovního života

Není pochyb, že hezké květiny udělají radost každé ženě. Obyčejnou kytkou však můžete udělat radost hned dvakrát. Obdarovanému i květinářkám z Aranžérie. Aranžérie je květinová dílna a sociální podnik v jednom, který vytváří pracovní příležitosti pro lidi s epilepsií. A jak jim můžete pomoci vy? Stačí, když si výzdobu do kanceláře, workshop vázání adventních věnců nebo kytku k narozeninám nekoupíte v klasickém květinářství, ale využijete služby Aranžérie. O květinách, epilepsii i o tom, proč se lidé epilepsie bojí, jsme si povídali s Terkou Chvalovou a Zuzkou Pokornou.  

Pracujete s květinami, jaké mají podle vás místo v životě lidí?

Terka: Já si myslím, že kytky k některým životním událostem prostě patří. Není možné, aby herci na závěr divadelní premiéry nedostali kytici, aby na vánočním večírku nebyla žádná výzdoba. Narozeniny, předávání cen, výročí a tak bych mohla pokračovat dál. Například i korporáty působí s kytkama míň sterilně.

Zuzka: Za mě je to i svěžest, kterou rostliny přinášejí. Já se občas jdu jen tak nadýchat do dílny, zejména když přivezou čerstvé květiny. Vzduch se tam najednou úplně změní. Myslím, že většině lidí kytky evokují kontakt s přírodou. Když na recepci kancelářské budovy uvidíte hezkou kytici, hned získáte pocit, že je to tam přátelštější.

V Aranžérii zaměstnáváte květinářky s epilepsií, byly květy záměr nebo náhoda?

T: Spíš náhoda. Jedna ze zakladatelek Aranžérie Martina má chlapečka, který v dětství trpěl silnými záchvaty, a ona potřebovala najít nějaký ventil. Začala sama pro sebe aranžovat a zjistila, že jí to hodně pomáhá. Kytky jsou k tomu jako stvořené. Ponoříte ruce do hlíny, napojíte se na ně a vytváříte něco kreativního, takže absolutně nemáte prostor myslet na cokoliv dalšího. Když pak ve Společnosti E přemýšleli, jakou aktivitu by pro lidi s epilepsií mohli rozjet, řekla si, že když to pomáhá jí, mohlo by i ostatním.

Z: U téhle práce je navíc hezké, že výsledky jsou rychle vidět. Když se květinářkám kytička podaří a někdo je pochválí, mají obrovskou radost. Tito lidé si v sobě často nesou pocit, že na to nemají. Od dětství poslouchali, co vše nemohou dělat, protože jsou nemocní. A my jim tady říkáme: “Ty můžeš, pojď to zkusit.” Aranžérie jim dává příležitost nejen pracovat, ale být v kolektivu, povídat si s ostatními místo toho, aby seděli doma.

Jak na to reagují zákazníci, když zjistí, že jste sociální podnik. Umím si představit, že někdo podvědomě začne očekávat nižší kvalitu nebo nižší cenu. Setkáváte se s tím?

Z: My si stojíme za tím, že kvalita i cena naší práce odpovídají běžnému standardu. Naštěstí jsou za námi vidět výsledky i zkušenosti. S každou nabídkou posíláme odkaz na web, kde si lidé najdou naši práci i reference. Když vidí, že dodáváme kytice do Národního divadla na premiéry, nebo že jsme připravovali Obecní dům pro adventní setkání, uvědomí si, že pokud bychom si to jen tak plácali v dílně, nepustí nás do těchto prestižních míst.

T: Musíme taky umět pracovat s tím, komu říct na první dobrou, že jsme sociální podnik, a komu to říct až na konci. Je to taková alchymie. Třeba mamacoffee, kam dodáváme kytky do tří kaváren, jsme zaujali především naší myšlenkou. Oni sami mají jinou filozofii, nakupují fair trade kávu a zajímají se o své okolí. Ale uvedu opačný příklad, festival, se kterým jsme spolupracovali tři roky, s námi ukončil spolupráci, protože si vybrali jinou květinovou dílnu. Je nezajímal náš příběh, šlo pouze o byznys. Takže někoho to zajímá víc, někoho to nezajímá vůbec a někdo se přímo nadchne. 

Krásné kytky od Aranžérie na Culture Rocks. Nejen pro ženy.
Krásné kytky od Aranžérie na Culture Rocks. Nejen pro ženy.

Co je ten klíč, aby se klienti nadchli?

T: To jsme my dvě :-)

Z: Naše zapálení. My lidem prodáváme nejen radost z hezké kytky, ale i to, že potěší někoho dalšího. Dávají mu příležitost znovu chodit do práce a nabýt sebevědomí.

T: Složité je, že v některých firmách naši myšlenku nepochopí napoprvé. Musíme jim vysvětlovat, že od nich nechceme peníze. Ne že bychom se bránili, kdyby nám je někdo chtěl dát, to by bylo samozřejmě príma. Pro nás je ale větší podpora, když si kytici, kterou stejně na recepci už mají, koupí od nás. Jeden člověk v dílně tak získá o půl hodiny práce navíc.

Obě máte zkušenost z korporátu, jak to zpětně hodnotíte? Pomáhá vám při komunikaci s klienty?

T: Rozhodně a velmi. Já jsem za tu zkušenost hodně ráda. Mentalita v korporátech je úplně jiná a lidé z nezisku, kteří v korporátu nikdy nepracovali, mají problém tohle fungování pochopit. Jak funguje schvalování a že to může trvat i měsíce, nikdo to nemůže rozhodnout, protože nikdo ani neví, kdo rozhoduje.

Z: Když člověk tohle myšlení zná, nejde na schůzku s tím, že se druhá strana hned rozhodne a pak si ušetří zklamání. Mě naopak nedávno překvapili v kavárně, kde jsem jim představovala naše možnosti, na což mi řekli, že se jim to líbí a od příštího týden můžeme začít.

Kdo je váš typický klient, kam všude kytky dodáváte?

T: Pro nás jsou nejlepší pravidelné objednávky, kdy víme, že můžeme lidem v dílně garantovat stabilní práci. Hledáme tedy různé kavárny, recepce, firmy, které mají zájem si ve stálých intervalech objednávat výzdobu do svých prostor. Dále pak připravujeme dekorace na různé eventy a ke speciálním příležitostem. Spolupracujeme s Obecním domem, zdobili jsme Žofín, vázali kytici pro finále StarDance.

Z: Ve spolupráci s klienty, kterým dodáváme kytky do kanceláří, je pak spusta dalších možností, těmi se snažíme vyplnit prázdná místa. Před Vánoci jsou velmi populární např. workshopy výroby adventních věnců, firmy je organizují pro své zaměstnance nebo i jejich děti. Dokážeme připravit výzdobu na vánoční večírek nebo jakoukoliv jinou událost. Pro nás je to navíc příležitost prezentace před lidmi z firmy. Uvidí, že děláme hezké věcí, někoho zaujme i náš příběh. Až budou plánovat vlastní výzdobu nebo třeba svatbu, je možné, že se nám ozvou.

Jsou i zakázky nebo klienti, které jste odmítli?

T: Jednou se nám stalo, že klient chtěl workshop pro své VIP zákazníky, ale zásadně si tam nepřál nikoho s epilepsií. Tohle jde zcela proti naší filozofii, takže jsem mu řekla, že to neuděláme. My workshopy neorganizujeme jen kvůli tomu, že přijdeme a něco společně vytvoříme. Naším cílem je zapojovat do práce právě lidi s epilepsií. 

Čeho se v takovém případě lidé bojí? Epilepsie přece není infekční onemocnění.

Z: Lidé se často obávají, že by nedokázali reagovat, pokud by se někomu udělalo špatně. My samozřejmě nechceme, aby bylo lidem na workshopech zle, a za celou dobu se nám nestalo, aby někdo dostal záchvat. Jednak vybíráme lidi, u kterých je předpoklad, že k záchvatu nedojde. Zadruhé, oni většinou cítí, když jim začíná být špatně a umí si říct, co potřebují k tomu, aby k záchvatu nedošlo. Například já k nám už odmala beru děti a snažím se jim vysvětlovat, že je zcela normální, když se někomu udělá zle a jak mají reagovat. Je fajn, že si zvyknou na takové situace, nekoukají potom divně.

T: Pro nás jsou workshopy ve firmách také příležitost šířit osvětu, bavit se s lidmi o epilepsii, proč třeba potřebují specifické pracovní podmínky a hlavně, že se není čeho bát. Naše květinářky se na workshopech často samy a přirozeně o své nemoci rozpovídají – o tom, jak se u nich projevila a jak to zvládají. Málokdo ví, že epilepsie se může rozvinout i během života. Kohokoliv z nás může alespoň jednou za život postihnout epileptický záchvat, třeba z přepracování, což je v dnešní době docela aktuální téma.

Jak reagují lidé z firem, mají zájem řešit něco víc, nebo jen své kytky?

T: Většinou, když se jich to týká osobně, zájem mají. Je to ale hodně citlivé téma a málokdo zvedne ruku a veřejně se zeptá. Přijdou s tím, že potřebují dozdobit mašličku a pak se jen tak zmíní, že také mají v rodině někoho s epilepsií.

Jak ventilujete hlavu vy? Hrabete se taky v hlíně?

T: Já ve stresu sahám po čokoládě. Zejména konec roku je hodně hektické období. Řeším, zda se uživíme a jestli dílna bude dál fungovat. Když se vám nepovede nějaký osvětový projekt, řeknete si, “ok, tak se nám to nepovedlo”. Ale za Aranžérií stojí hodně lidí a mnoho z nich je s ní úzce spjato. Pokud by Aranžérie dál nepokračovala, pro některé by to byla až tragédie. Občas se stane, že někdo se zastaví v dílně jen tak, mimo pracovní hodiny, aby si popovídal s ostatními. Jsme pro ně jako druhá rodina.

Jak se vám daří businessově? Může sociální podnik vydělávat?

Jsme v mínusu, ale v něžném. Jako sociální podnik asi nikdy nebudeme v nějakém extra plusu. Před třemi lety jsme byli součástí Impact First, kde nás mentorovala Silke Horáková. My jsme tehdy byli hodně nabušení a já jsem měla pocit, že to musíme táhnout a že musíme být v plusu, jako každá jiná firma. Ona nám tehdy vysvětlila, jak sociální podnikání funguje a že nemůžeme od sebe očekávat hned velké zázraky. Tak to mě hodně uklidnilo.

Terko, vy teď navíc přes dva roky řídíte Aranžérii z Francie. U sociálních podniků se s “remote” řízením často nesetkávám, jak vám to jde?

Do Francie jsem se s rodinou přestěhovala před dvěma lety. Moje práce je převážně o telefonování, vytváření nabídek, schůzkách a psaní e-mailů, takže jsme si řekli, že to zvládneme. Celou dílnu jsme přehodili na google disk s tím, že uvidíme, jak to bude fungovat, a oba roky byly zatím naše nejlepší. Já navíc každé 2 - 3 měsíce jezdím do Prahy na 14 dní, takže pokud mám nějaké schůzky, snažím se je naplánovat na toto období. Občas je těžké tady nebýt a nemít možnost nasávat atmosféru v dílně. Na druhou stranu mám odstup a myslím, že to mi pomáhá dělat některá rozhodnutí. Obrovská výhoda je, že teď tady mám Zuzku, se kterou se známe už dlouhou dobu a panuje mezi námi vzájemná důvěra.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně hezké práce. Ať vám tento rok dopadne skvěle! 

Foto: Aranžérie